Smrt mého nejlepšího psího přítele

23. února 2016 v 19:27 |  Z mojí hlavy

"Kdo měl někdy psa, bude na něj vzpomínat asi po celý život. V těch vzpomínkách si člověk vybavuje i sebe: jak se stával lepším, jak ho zušlecht'ovala péče kterou poskytoval tvoru, jenž mu byl bezmezně oddán a za svou věrnost nic nevyžadoval."


Chtěla jsem tento článek napsat, až se z toho trochu seberu. Nechtěla jsem nic psát v afektu. Myslím si, že i když je to osobní záležitost, tak bych měla o tom něco napsat.
Měli jsme psa Punťu. Je to strašné, že musím psát v minulém čase. Byl to kříženec středního vzrůstu a zrzavé barvy. Levé ucho měl nahoru a pravé dolů. Když byl mladší, měl na bílých tlapkách rezavé puntíky. Měl taky bílou špičku ocasu. Koncem příštího měsíce mu mělo být 13 let. Loni měl náš Punťa mrtvici, ale nějak se z toho dostal, protože byl bojovník. Jak už byl starý, tak mu často byla zima a vadily mu výkyvy teplot. Nedávno nám jeden člověk řekl, že je nemocný, protože prý měl teplý čumák. My jsme si to nemysleli a nevěřili jsme mu. Už nějakou dobu jsme ho nebrali na delší procházky, protože byl rád, když vůbec ušel 2 kilometry. Poslední dobu už mu tolik nechutnaly kosti a pamlsky, ale já jsem si toho nevšímala. Pořád spal. Ke konci už moc neslyšel, jen občas. Stalo se to minulý týden, když jsem měla mezisemestrální volno. Na začátku týdne jsem s ním šla na procházku. Byla to jeho poslední procházka. Myslel si, že půjdeme k přehradě, ale já ho jen brala s sebou, když jsem šla do vedlejší ulice. Sám od sebe mi podával pac i tu druhou. Ve středu se chtěl ještě mazlit. Ve čtvrtek přestal pít a žrát. Dýchal špatně a hodně rychle. Začal zvracet, až z toho výrazně pohubnul. Od veterináře jsme zjistili, že má zápal plic a něco se střevy. Dostal injekce. Já a mamka jsme mu dávaly nějaké léky, aby měl v sobě více vody. Nic nepomohlo. Klesla mu tělní teplota. Dýchal ztěžka. Pak mamka říkala, že už ani nepolkl vodu. Nakonec jsem ho v pátek večer našla jako první mrtvého. První, čeho jsem si všimla, bylo, že měl vyceněné zuby, jelikož měl otevřenou tlamu. Jen tak tam bezvládně ležel. Byla to strašná rána. Celý víkend jsem měla před očima, jak tam chudák ležel a už se nedalo nic dělat. Bylo nám ho líto. Brečeli jsme. Vyrůstal se mnou i mojí sestrou. Jsem ráda, že jsem ho viděla ještě živého a strávila jsem s ním zbytek jeho života. Když jsem teď půl roku byla na vysoké, tak on byl první, koho jsem šla doma navštívit, jelikož se mi stýskalo. Teď už tam nebude. Nepodá mi pac. Nepůjdeme na procházku. Už ani nebude u přehrady! Nepojede autem. Neotevře si dveře. Nebude tátovi bručet, když ho podrbe na hlavě. Nevynadám mu, když se o mě bude otírat. Nebudeme se spolu v létě koupat. Kočky se s ním nepomazlí. Nebude čekat, až se vrátíme z nákupů, výletu nebo dovolené. Je těžké si připustit, že už není mezi námi. V sobotu večer jsme ho pohřbili na zahradě. Už jen bude tiše spát a dívat se do ulice. Jedna z věcí, které jsem od ostatních kromě lítosti slyšela, bylo, že si pořídíme jiného psa. Copak to nikdo nechápe? Já nechci jiného psa! Ještě jsem se z toho úplně nedostala a mám si pořizovat NĚJAKÉHO psa?! Já nechci nějakého psa. Já chci, aby byl ještě chvíli s námi Punťa. I když byl v mládí divoch, přeskakoval ploty a občas nám přidělával starosti, byl to skvělý pes. Jen tak nějaký pes ho nenahradí. Jedna holka říkala, že přečkala smrt 5 svých morčat, tak já se z toho taky dostanu. Punťa nebyl 5 morčat! Byl inteligentní. Byl součástí naší rodiny. Byl členem naší rodiny. Ale hlavně, byl náš! Mít psa vyžaduje velkou zodpovědnost. A to, že někdo plácne, že si pořídím jiného psa, je blbost. Pes se nepořizuje každý den, měsíc nebo rok. Pes je člen rodiny a jen tak někdo ho nenahradí.
Je nenahraditelný a bude mi navždycky chybět.


(Zdroje: citace: http://www.nasepoupatko.com/Citaty-o-psech.html, obrázek: we♥it)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sasha Sasha | Web | 23. února 2016 v 19:44 | Reagovat

mrzí ma to :( vždy sa bojim, kedy mi teta zavoal že naša fenka tu už nie je, hoci s nou nebývam je to akoby to bol môj pes, súčasť rodiny...viem si predstaviť tvoju stratu :(

2 Olja:) Olja:) | Web | 24. února 2016 v 22:05 | Reagovat

Mrzí mě,že jsi přišla o takového věrného společníka a nejlepšího kamaráda. Já mám psa odmalička sice u táty,kde tak často nebývám,ale stejně jí naprosto miluju. Doma máme s mamčou králíčka,kterého mamka bere jako svoje druhé dítě. No prostě jsou ty zvířátka vždycky jak členové rodiny a když pak odejdou .. je to stejně hrozné :X

3 Monica. Monica. | Web | 26. února 2016 v 20:40 | Reagovat

To je hrozný. Já mám pořád neuvěřitelnej strach, že se naší kočce něco stane  vůbec nevím, jak bych to zvládla, kdyby tu už opravdu nebyla.
Hlavně, že jsi ho našla... To muselo být vážně absolutně otřesný. (ani jsem nevěděla, že pes může mít mrtvici...)
Úplně tě nechápu, jenom tak nějaký pes ho nenahradí, a byla by hloupost si teď nějakého kupovat. Možná časem, ale teď to prostě bolí...
Mrzí mě to, a držím palce, ať se z toho brzo oklepeš :) není první, ani poslední...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama