Naše SNY nemají žádné DATUM SPOTŘEBY.

1. června 2016 v 13:26 |  Téma týdne

Zhluboka se nadechněme a pokusme se o jejich dosažení ZNOVU a ZNOVU.



Začíná léto a prázdniny a mě začaly přepadat úzkostné myšlenky. Nikdy jsem nevěděla, co chci. Nakonec jsem se rozhodla pro studium cestovního ruchu na vysoké škole. Teď mi zbývají v lepším případě 4 zkoušky, pokud je nebudu opakovat. Zatím neopakuji žádný předmět. Jsem si vědoma toho, že pokud by mě ze školy vyhodily, tak půjdu pracovat nebo studovat jinam, ale neuznají žádný předmět, protože nemám dobré známky. Tak už to chodí.
Našla jsem si na srpen praxi v cestovní agentuře. Shodou okolností jsem narazila na nabídku brigády a možná i praxe v cestovní kanceláři. Již od mala mě ve škole bavilo psaní slohů a pak článků na tomto blogů. Na druhou stranu nesnáším psaní seminárních prací. Majitelka cestovky mě požádala, jestli bych jí nemohla napsat svými slovy článek o Chorvatsku (specializují se na něj), který by zveřejnila na jejich webových stránkách. Mám s nimi sjednaný pohovor na příští týden. Musím se rozhodnout, jestli dám přednost zkoušce nebo pohovoru. Termíny zkoušek z tohoto předmětu jsou tak špatné, že nemám moc na výběr. Pohovor bych musela ještě o 2 dny odložit a nevím, zda by to šlo. Paní majitelka se mi zdála sympatická a dokonce mi i tykala. Říkala, že pokud by byli se mnou spokojení, tak bych u nich mohla pracovat přes rok. Nejraději by chtěla, abych už teď nastoupila, ale mě ještě zbývá úspěšně dokončit tento semestr. Nevím, jak bych to zvládala s dojížděním domů, do práce a do školy, přeci jen to mám do školy 3,5 hodiny cesty a do práce bych dojížděla 30 minut na opačnou světovou stranu. Nejhorší věc na tom je, že chce, abych jezdila autem. Mám řidičák, ale auto ne, jelikož ho nepotřebuji. Nikdy jsem nejela prakticky sama, protože mi to rodiče nedovolili. Od ledna jsem neřídila auto a teď mám panický strach, kdy budu muset znovu držet volant v ruce. Neumím si představit, že bych jela sama městem plným křižovatek a semaforů. Prostě mě řízení stresuje. Ještě je tu varianta B. Pokud bych tu práci odmítla nebo nedostala, šla bych zase na manuální brigádu. Dělala bych ze sebe blbce za pár korun. Odpoledne bych přišla utahaná a dřepěla doma, jelikož nikam o prázdninách nepojedu. Zaprvé jsem sama, jelikož jsem neschopná si najít přítele a za druhé kamarádky se mnou nechtějí jet a vzpomenou si na mne, jen když se po pár měsících osobně setkáme. Jsou to stále kamarádky? Říkám si, je to život, který jsem si představovala? Ano, jsem na vysoké a sehnala jsem si praxi a lepší brigádu, dokonce i v oboru, ale pořád jsem sama, všichni na mě kašlou, mám málo peněz a nevěnuji se cestování, které mě baví. Co mám ze života, když si ho neužívám na plno? Proč mi nestačí, co mám?

(citát: Facebook. obrázek: We♥it)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | 1. června 2016 v 15:22 | Reagovat

A co takhle těm kamarádkám napsat a přítele si zkusit najít místo toho věčného čekání? ;) Myslím že se ti spíš jen nechce. A s tou prací - vždy se dá nějak domluvit a pokud ne tak bohužel, jen musíš vyvinout nějakou snahu a nebýt tak pasivní :)

2 Dena Destra Dena Destra | E-mail | Web | 1. června 2016 v 15:43 | Reagovat

A napíšem to už asi 1135.krát, najdoležitejšie na svete je byť šťastný a šťastie spočíva hlavne v pohľade na situáciu, jasne, partner a priatelia, bez nich to nejde, ale kde sa píše, že je to navždy, jednoducho sa nemusíš trápiť, ono to raz príde, možeš tomu i dopomocť ako bolo spomenutp vyššie

3 Tvá bývalá "nenaslouchající" hloupá a manuálně pracující kamarádka ;-) Tvá bývalá "nenaslouchající" hloupá a manuálně pracující kamarádka ;-) | 2. června 2016 v 17:16 | Reagovat

To, co tady popisuješ, je život dospělích...vítej...jak už zde zaznělo, když se chce, jde všechno....domluvit se s někým je tak jednoduché....nebudou-li souhlasit, najde se něco jiného....na manuální práci není nic špatného - například budeš mít více pohybu ;-) .....a ohledně těch kamarádek...zkus být k tvým budoucím kamarádkám méně sobecká, než jak jsi byla doteď....víš, každý má své starosti, menší či větší, ale rozhodně ne takové jako ty....zkus si uvědomit, že nejsi na světě sama a že ne každého baví číst na messengeru zprávy o tom, zda jsi cvičila, zhubla, atd., sedmkrát do týdne....pak se s tebou možná vydrží někdo bavit délé než necelé tři roky....jinak ti přeji šťastný a spokojený život, a doufám, že se jedno sebereš a začneš žít a myslet trochu normálnější než dosud... :-)

4 Majushka Majushka | 3. června 2016 v 9:49 | Reagovat

Jak chceš v životě něčeho dosáhnout, když do všeho jdeš s tím, že selžeš - at už je to hubnutí, to skloubení práce a školy co ty víš, třeba by si to zvládala a když ne tak s tím přece můžeš přestat :P Ahc jo nedivím se, že se ti chlapi vyhýbají obloukem...teda promin oni se ti nevyhýbají, oni ani neví že existuješ jelikož jen sedíš doma a píšeš blog, kde si stěžuješ sama na sebe a myslím, že ikdybys nákého sbalila, tak by s tebou dlouho nevydržel (pokud by to nebyl stejný tragéd jako ty).

5 Eva Eva | 6. června 2016 v 17:29 | Reagovat

https://youtu.be/NcRnMetmF84

6 Zdeňka Zdeňka | 7. června 2016 v 8:36 | Reagovat

https://www.facebook.com/15plus/photos/a.555067611267535.1073741828.554940774613552/984833918290900/?type=3&theater

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama